Významné osobnosti

Narozen 1952 v Táboře, absolvent školy z roku 1972. Po absolvování studia keramiky na VŠUP Praha pracoval na volná noze v keramice, od roku 1986 do roku 2015 působil jako učitel odborných předmětů (kreslení, modelování) na SUPŠ Bechyně. Účastnil se a stále se účastní řady skupinových výstav, sám také aktivně vystavuje a je zastoupen v muzeích i soukromých sbírkách v České republice i v zahraničí. Více než dvě desítky let působí jako lektor na letních výtvarných kurzech pro veřejnost, které pořádá SUPŠ Bechyně.

Narodil se v Kněževsi u Rakovníka, v letech 1931 - 1936 studoval na UMPRUM v Praze v ateliéru profesora Karla Dvořáka. Byl talentovaný, již jako student v roce 1934 vystavil návrh pomníku M. R. Štefánika. 15. 6. 1934 byla v Praze v Masarykově studentské koleji výstava výtvarných prací, kde byli zastoupeni i dva Bechyňáci, Rudolf Krajc a Bohuslav Burian, který vystavoval návrh památníku k označení místa letecké katastrofy M. R. Štefánika. Bohuslav absolvoval studia na Uměleckoprůmyslové škole v roce 1936. V té době mimo jiné vytvořil bustu Julie Havlíčkové, která byla odhalena 21. 6. 1936 ve Svoješticích na Železných Horách. V roce 1936 nastoupil vojenskou základní službu v Praze, byl jako vojín i při pohřbu prezidenta T. G. Masaryka, při přípravách pohřbu se zúčastnil vítání předsedy francouzské vlády Leona Bluma na Wilsonově nádraží a dalších cizích vládních delegací. Na pohřbu byla i delegace z Bechyně, a tak se setkal nenadále s otcem a starostou Homérem.

V roce 1939 odešel z Československa do Francie s úmyslem vstoupit do zahraniční československé armády. Pracoval v keramických závodech v Le Comte. Protože mu nebylo umožněno vstoupit do armády, uprchl do Anglie. Bojoval u Marny, účastnil se formování Československé samostatné obrněné armády. Na přelomu srpna a září 1944 se tato jednotka vylodila v Normandii a zúčastnila se obléhání Dunkerque. 12. května 1945 začal přesun jednotky, která byla přidělena k III. americké armádě generála Pattona, do vlasti. 21. května byli vojáci triumfálně uvítáni v Plzni. Burian skončil válku v hodnosti nadporučíka.
 
Na keramickou školu v Bechyni nastoupil Bohuslav Burian v roce 1946 a rok zde učil kreslení a modelování. Přestože jeho působení zde bylo krátké, žáci na něho vděčně vzpomínali.

Přestěhoval se do Prahy a založil rodinu. Byl však nařčen z vlastizrady - z úmyslu emigrovat do Anglie. Obtížně pak sháněl zaměstnání, k velké škodě rezignoval na výtvarnou práci. Zúčastnil se zakládání Vojenského muzea a pracoval v Armádním vojenském studiu.

Z kroniky otce:

„21.č ervence 1939 tak jako sta jiných mladých i starších mužů, opouští dnes vlast i můj syn Bohuslav Burian a přejíždí hranice směrem přes Německo do Francie, kde hodlá vstoupit do zaměstnání po tu dobu, než se bude tvořit v zahraničí čsl. armáda. Za pomoci bechyňského rodáka Františka Drdáka, usazeného v La Comte ve Francii, nalezne syn zaměstnání v keramických závodech.“

Dopis rodičům:

21.5.1945

"Drazí rodiče.
Nevím zdali tento dopis dostanete, proto Vám jen stručně oznamuji, že jsem se vrátil s Čs. sam. obrněnou brigádou od Dunkerku. Jsem zdráv a doufám, že Vás brzy uvidím. Až dostanem přesnou naší adresu, tak Vám ji napíši abyste mi mohli Vy napsat, co je nového u Vás. Za nějaký čas dostaneme dovolenou, tak přijedu. Jsem teď v šarži nadporučíka a vede se mi velmi dobře. Včera jsem navštívil Dobřany. V Plzni se nám dostalo vřelého přivítání. Vůbec lidi zde jsou k nám tak hodní, že je to až dojemné. Teď zde vytloukáme z lesů Němce, kteří se ještě nevzdali. Když jsme byli u Dunkerku navštívil jsem Frantu Drdáka, jeho ženu a děcko. Jsou zdrávi a štastně přežili válku. Myslím, že jste o mě, jako já o Vás, neměli žádnou zprávu po celých 6 let. Vstoupil jsem do armády čs. v lednu 1940, pak po boji ve Francii odejel do Anglie a pak po invasi zas do Francie. Doufám, že jste živi a zdrávi.

Na shledanou Boža!

Akad. sochař Radko Plachta o pedagogickém působení B. Buriana:

"Měl jsem to štěstí, že mě B. Burian učil kreslení. Jednak byl pro mladé vzorem hrdiny z války, jednak pro ty, kteří se zajímali nejen o řemeslo, ale o umění vůbec, dovedl podnítit a vysvětlit podstatné věci o kumštu. Např. mi poprvé tento kantor vysvětlil zásady abstrahování přírody, chodili jsme s ním malovat do plenéru. Vzpomínám také na jeho plastiku v gutfreudovském duchu „Cihláři“: Cihlářská pec v podobě kopce, na jejíchž bocích se pohybovaly postavy cihlářů v různých fázích výroby…“

Radko Plachta

(Zdroj: Anna Plachtová, web Města Bechyně)

Rodák z Českých Budějovic, známý jihočeský sochař a malíř, absolvent školy z roku 1964. Žije a pracuje v Modlešovicích nedaleko Strakonic. Ve své sochařské tvorbě využívá různé matriály, z nichž převažuje dřevo a beton. Jeho realizace je možné vidět v Českých Budějovicích (např. Filozof - jděte z jihozápadního rohu náměstí Přemysla Otakara II., od radnice po Radniční ulici. Zahněte doprava na Českou, č. 66 je po levé straně, socha je za průjezdem mezi vinotékou Farka a restaurací Potrefená Husa, Slunce, voda, vzduch - stojí v ulici Severní 8/2264, před budovou firmy Čevak. Horní část tohoto rozměrného abstraktního díla je osazená na speciálním axiálním ložisku a volně se otáčí ve větru, Brána - dřevěná plastika před krajskou nemocnicí. Každý člověk totiž musí projít „vraty“ - do nemocnice a z ní), v Hrdějovicích (v roce 1992 udělal sochař čtyři šamotové reliéfy s výjevy z evangelií pro zdejší boží muka a daroval je obci. Hrdějovice leží na severním okraji města, přibližně 8 km z centra), u obce Lipno (u paty kramolínské Jezerní sjezdovky je socha nazvaná Janusovská lampa).

Citujeme z Českobudějovického deníku:

Někdo se obklopuje sochami, jiný zase lidmi a zvířaty. Sochař Milan Doubrava (1946) má asi rád obojí. Výtvarník z Českých Budějovic vyměnil před lety život v rušných ulicích a zakouřených sálech za poklidnou atmosféru starobylé venkovské chalupy v Pootaví, s pecí a vysokou stodolou, kam se vejdou dřevění, betonoví a papíroví kamarádi, jimž vdechl život, s rozlehlou zahradou plnou ovocných i jehličnatých stromů a vzpomínek.

„Jsem tady spokojený," usmívá se Milan Doubrava, sedící na dvoře, pod nohama mu leží pes Art a vedle se na slunci vyhřívá kocour Kočíček. Před chvílí přijel z návsi  s kolečkem naloženým pytlem brambor, zima se blíží. „Do Českých Budějovic, kde jsem dlouho bydlel, už bych nešel," přiznává, jak moc mu dělá dobře  klid, který tady má.

Milan Doubrava začal pracovat s dřevem koncem 70. let.   „Nejprve jsem maloval, ale pak jsem přesedlal na trojrozměrnou tvorbu, která byla dostupnější," přiznává. V Českých Budějovicích tenkrát působili další zajímaví umělci, kteří se zapisovali do života města, např. Pavel Kalista, Přemysl Vranovský Dagmar a Roman Brichcínovi nebo Bedřich Čermák. „Vystavoval jsem v roce 1981 v Galerii Na dvorku se Štěpánem Mikulášem Marešem a Josefem Bruckmüllerem," vzpomíná Milan Doubrava a vrací se o desítky let a desítky kilometrů zpět. „Jediný jsem dělal plastické věci, druzí byli malíři," říká. Ojediněle pak vystavovali v malých galeriích, kulturních střediscích, klubech pracujících a radovali ze se svobodné umělecké tvorby.

Léta Milan Doubrava pracoval jako aranžér v propagačních odděleních různých podniků. „Hlídal jsem ale i plynovou kotelnu ve Škodovce, kde jsem topil," prozrazuje. „Pracoval tam kolega z Českých Budějovic, bývalý politický vězeň,  kterého komunisti zavřeli, protože chtěl svobodné volby. Když ke mně získal důvěru, při nočních směnách jsme vedli zajímavá povídání. Vězení a práce na uranu v Jáchymově pro něj byla univerzitou, byli tam s ním zavření generálové, biskupové nebo profesoři." Praxe v kotelně mu byla inspirací i pro tvorbu. Objevil totiž kouzlo odpadního popílku jako zajímavého a dostupného sochařského materiálu.

Koncem 80. let dal o sobě Milan Doubrava vědět v celostátním měřítku. „V roce 1988 se konala celostátní anonymní soutěž na pomník bratřím Čapkům. První ani druhá cena nebyla udělena, na třetím  skončil národní umělec, rektor VŠUP profesor Jan Simota, akademický malíř Vacek a já.  To koukali skrz prsty, když se dozvěděli, kdo s nimi byl nejlepší, nechtěli mě tenkrát ani do Unie výtvarných umělců."" směje se ještě po letech Milan Doubrava. Za peníze, které vyhrál, si mohl hned po roce 1989 splnit sny a vycestoval do západní Evropy.  „Byl jsem v Holandsku, Belgii, Francii, poprvé jsem se dostal do Paříže.  Jižní země mě ale vůbec netáhnou, i když jsem byl v Izraeli nebo  Egyptě, ale všude vás tam obtěžují a něco chtějí. Zato miluji sever, byl jsem ve Finsku, Norsku i Švédsku a ještě bych se rád podíval na Island. Lákají mě severské ságy, temné příběhy," říká s tím, že jsou i motivem pro jeho dílo.

Milan Doubrava ukládá do starobylé truhly alba s fotografiemi soch, které ozdobily jihočeskou krajinu. Už nás poslal za jednou z nich na nedaleký kopec nad vsí. Je vidět z daleka, kolem posečená pole a nad obzorem se tyčí betonová socha nazvaná Modlitba. „Dříve tady stávala Boží muka, tak jsem je sem vrátil," vysvětluje sochař a připomíná doby otců a dědů, kteří na lánech předků sedlačili, než jim  komunisté rozorali meze. „Modlitbu mám ze zdejších soch nejradši, dělal jsem ji do krajiny, protože socha patří ven. Když ji postavíte do galerie, tak přestane mluvit," říká výtvarník s tím, že oněmělé sochy má i doma ve skladu .

„Tohle je socha pro mámu, jmenuje se Na cestě. Říkám s nadsázkou, že je to socha pro traktoristu, protože jen ten ji vidí, když pracuje na poli,"  ukazuje na objekt na pokraji zahrady. „A tady mám zase sochu pro tátu - Oko nad stolem," ukazuje mezi stromy. Další Doubravovy sochy  můžeme v jihočeské krajině vidět, třeba několikametrovou Janusovskou lampu na Kramolíně, jiné v Hrdějovicích a Českých Budějovicích. „Vytvářím je z betonu, protože to je trvanlivý materiál. Dřevo se musí hlídat, před lety se skácely ve Stromovce dřevěné sochy. Dřevo mám rád, nejmilejší je mi dub, ale dělám z každého. Dřevo je materiál, ze kterého dělám, když nemám peníze na kámen. Dělám vlastně z nouze. Není to bída, ale milá chudoba," charakterizuje s úsměvem kumštýř.

Přijít na jeho výstavu, pokud si vás nepozve k sobě  domů, není jen tak. Letos měl svou sochu na květnové aukci na opravu Kostela sv. Rodiny v Českých Budějovicích, loni vystavoval na zámku v Dobrši a nebo dvakrát v Rakousku. „Když mě někdo pozve, tak vystavuji," říká prostě. „Mám přes dvě stovky soch, ale to neznamená, že tvořím lehce. Mívám krize, chybí mi nápad, denně se tak trápím a myslím si, jak jsem nedokonalý a neschopný," dává upřímně nahlédnout do bolestí své duše. „Sochy jsou pradávné zážitky z dětství, osvobodí tě, když je děláš tak, jak chceš," prozrazuje vzápětí. „Teď jsem udělal jednu sochu, jinak ale maluji, abych tvořil. Malování beru vážně, ale za malíře se nepovažuji. A když nemaluji, tak seču trávu a starám se o zahradu. Část sadu nechám zarůst, aby tam byl les, už tady rostou houby, i když zatím nejedlé," ukazuje na klobouky pod jehličnany.

„Dnes jsou všude galerie narvané. Už nemám potřebu nasávat tvůrčí atmosféru, na výstavy ale občas chodím.  Některé jsou fajn, jiným vůbec nerozumím," říká sochař, který přiznává, že za svou schopnost vytvářet dušimilé věci vlastně ani nemůže.

„Tohle je vám  dané, není to žádná vaše zásluha. Kdybyste ale věděli, jak mi při tvorbě kolikrát je. Máme to v rodině, táta uměl malovat, brácha taky maloval, i další příbuzní malují. Otec Václav Doubrava byl vyučený švec. Dělal v Českých Budějovicích, měl pět dělníků. O živnost přišel v roce 1948. Pětadvacet let pak topil a házel v Igle lopatou. To už  nemaloval, zhrubly mu ruce. Vzpomínám si na jeho obrázky, na jeho výučním obrazu byla precizně namalovaná dámská šněrovací bota pod kolena. Škoda, že mi žádný tátův obrázek nezůstal," dodává sochař Milan Doubrava.

(Autor: Radek Gális; http://ceskobudejovicky.denik.cz/z-regionu/socha-patri-do-krajiny-jinak-prestane-mluvit-20131016.html)

Na výstavu soch a obrazů Milana Doubravy ve školní Galerii Na chodbě se můžeme těšit v červnu tohoto roku. Vernisáž proběhla 2. 6. 2014 v 17.00.

1. 9. 2017 nás zastihla smutná zpráva: pan Milan Doubrava, dobrý člověk a skvělý výtvarník, zemřel.

Klatovský rodák, absolvent školy z roku 1964. Po škole pracoval deset let v družstvu Keramo v Kostelci nad Černými lesy a poté šest let v keramických závodech Chlumčany Od 70. let začal vystavovat samostatně i na skupinových výstavách.  Stal se specifickým umělcem, který si vytvořil vlastní, naprosto nezaměnitelný rukopis svých keramických děl, ať už jde o reliéfy nebo volná figurální díla, která tvoří páteř jeho tvorby. Základním principem je točení a modelování přímo na hrnčířském kruhu. Je to technologie, která v současnosti není u ostatních keramiků příliš obvyklá, alespoň tedy v oblasti nízko pálené keramiky. Gustav Fifka také často svá díla po prvním pálení domalovává a provádí nástřiky.  

„Moje práce musí mít předem daný řád. Nejraději pracuji na cyklech, přeskakování z tématu na téma je mi cizí. V dílně dost často uklízím. Tím mnohé překvapím. Mám totiž rád čistý stůl,“ říká o své práci Fifka. Okresní muzeum v Klatovech, Galerie Luna Plzeň, Galerie Fronta nebo Zelený dům v Praze. To je výčet několika samostatných Fifkových výstav. Dále pak výstava západočeských výtvarných umělců v Praze, Vilniusu, Rize, Moskvě, Berlíně. Nebo Přehlídka české keramické tvorby v Mnichově, Brémách či v Groningenu. To jsou příklady společných výstav. „Jako divák mám raději samostatné výstavy. Nejlépe retrospektivní. Na nich je vidět celý proces zrání umělce, včetně všech chyb, kterých se může ve své kariéře dopustit,“ tvrdí Fifka.

Dodnes jsou jeho díla zastoupena ve sbírkách klatovského muzea, v Galerii Klatovy - Klenová, ale i v plzeňské Západočeské galerii. Jeho keramická stěna na téma Hry zdobí od roku 1984 prostory Fakultní nemocnice v Plzni - Lochotíně. Keramickou mozaiku obdivují i klienti jedné z klatovských bank. A pro rekreační středisko v Kašperských Horách vytvořil dva reliéfy na téma dolování a rýžování zlata. Je rovněž autorem loga, které symbolizuje 750. výročí založení města Klatovy (2010). Jeho díla oceňují i mnozí Klatované, kteří vybrali keramika do dvacítky osobností města.

Zdroj: Radmila Nagovská, Sedmička Klatovy, 19. 2. 2010

"V mládí jsem chodíval krajinou neklidný. Hledal jsem motiv, chtěl jsem se ho zmocnit, přisvojit a přetvořit banální realitu do velkolepého artefaktu. Tenkrát to bylo přirozené, ale zároveň hodně bláznivé. Až mnohem později jsem uvěřil, že Bůh udělal vše tak, aby aby to bylo dobré. Fušovat do jeho díla je sice lidské, ale nepříliš moudré. Přál bych si být posledním učedníkem v dílně největšího Mistra a spolu s ním proměňovat lásku a pravdivost v radost a naději. S pokorou uvnitř oslavovat tajemství života a krásu stvoření. Teď už chodím přírodou klidný. Jsem svědkem permanentních zázraků. Sleduji mraveniště, skladbu květů, pozoruji obláčky i první kapky na hladině řeky a zbývá jediné. Žasnout a posléze děkovat..."

G.F.

Gustav Fifka: Lencík

     Cestou na bechyňskou říční plovárnu se musí projít kolem loděnice. Svého času v ní kraloval pan profesor Lenc, náš tělocvikář. Byl menšího vzrůstu, proto Lencík. A ještě k tomu ráčkoval. Odchytával kolemjdoucí žáky keramické školy do svého kanoistického oddílu v naději, že z nich udělá mistry světa. V čase před dorosteneckými krajskými přebory na táborském Jordánu byl odchyt zintenzivněn natolik, že bral všecko, co mělo dvě ruce. I mne to potkalo. Změřil si mne od hlavy k patě a po chvíli znalecky prohlásil: „Máš figuru do lodě, budeš jezdit s Fabem Ká dvojku.“ Neporozuměl jsem.

     Fab byl spolužák, vodácký mazák a pytlácký rybář. Zrovna vynášel loď a všechno mi vysvětlil: „K2 je sice druhá nejvyšší hora na světě, ale ve vodácké hantýrce je to double kanoe a ty budeš makat na předku a já na háčku.“ Ukázal mi, jak se drží pádlo, kde mám zabrat, kde ubrat a jiné důležité věci: „Jak ti Lencík dá pádlo do ruky, musíš závodit. Je to jako s tím převozníkem v pohádce o dědovi Vševědovi.“ S plnou slávou jsem tedy vstoupil do kanoe i do své neslavné vodácké kariéry.

     Jezdit na lodičce mě bavilo. Závodit už ne. Makali jsme k prvnímu říčnímu meandru, a pak už jsme odložili pádla a udělali si pohodu. Já se díval na vodní hladinu, pozoroval jsem vodoměrky, díval se do obláčků a prožíval nepatrný dotek nebe. Řeka je příliš krásná, než aby se na ní jenom dřelo. Třikrát se nám to povedlo, počtvrté už ne. Odkládáme pádla, Fab rozbaluje rybářské nádobíčko, já skicák. Začínám kreslit křoví na břehu řeky a koho bych tam málem nenakreslil! Z roští se na nás díval Lencík: „Tomu vy říkáte trrhéning?“ Jeho ráčkování vyplašilo i poslední ráčky v Lužnici. Byl průser. Lencík do nás vkládal velké naděje. Už nás viděl na bedně s vavřínem na hlavě. Mně už loď nedal a Fab pak jezdil single. A bylo po poezii. Už jsem se po řece neplavil, nýbrž jen v řece plaval.

     A jak tak plavu, začal ve mně hlodat červík pomsty. Když závodit, tak závodit. Můj kamarád Vašek byl z Týna nad Vltavou. Na tělocvik nebyl nic moc, často se omlouval, výmyk na hrazdě neuměl, na kruzích visel jak zralá hruška, do výšky i do dálky skákal tak flegmaticky, že ho Lencík degradoval na sportovního outsidera. A ještě k tomu kouřil. Ale co ovšem Vašek uměl perfektně, bylo plavání. Plaval rychle a všechny styly. Všichni kluci z Týna uměli dobře plavat, snad to bylo tou národní řekou. Lencík ani v nejmenším netušil o Vaškově plaveckém umění, o tom jsem věděl jenom já a to byla voda na můj mlýn. Když závodit, tak závodit.

     Poslední hodina tělocviku se tradičně konala na plovárně. Lencík měřil čas, bylo to na známky a plavalo se vždy po dvou. Mým přičiněním se Vašek ocitl „plonkovej“. „Pane profesore, ukažte nám, jak se správně plave. Vašek zůstal sám. Dejte si spolu závod,“ ozvalo se mohutné škemrání. Škodolibost nás nedospělých bývá někdy hodně zlomyslná. Pan profesor se nechyl vyprovokovat a ještě měl něco málo poznámek na Vaškovo sportovní outsiderství, jako například: levou zadní, kolik chce fóra a podobně. Ovšem to neměl dělat. Vyrazili ze stejného místa a Vašek to napálil, jak nejlíp uměl. O dobrých šest, sedm metrů pana profesora v cíli předstihl.

     Po závodě bylo podivné ticho. Lencík nám dal rozchod už na plovárně. Odešel tak nenápadně, že jsme si toho všichni všimli. „Von mi dá snad čtyřku, pokazí mi průměr,“ pocítil Vašek obavu o svou ustálenou trojku. Satisfakce jaksi vyzněla naprázdno. Všechno to bylo rozpačité a jenom blízké prázdniny nás hřály.

     A jak to všechno dopadlo? S Vaškem i se mnou dobře. Z místo předpokládané čtyřky a ustálené trojky byla nakonec nečekaná dvojka. S otevřenou pusou kouká Vašek na ten zázrak, když se k němu nápadně či nenápadně přitočí Lencík: „To máš za to plavání. A kdybys uměl vejmyk, měl bys jedničku.“ Ač malé postavy, tenkrát v našich očích pan profesor Lenc hodně povyrostl. A já? Já jsem sice do kanou už vícekrát nevlezl, ale tuhle řeku jsem nikdy nepřestal mít rád.

Výstava Gustava Fifky v galerii Galvína v Bechyni 11. 4. 2015. (Foto: Archiv školy)