Významné osobnosti

Vynikající český herec a režisér, absolvent školy z roku 1955. V roce 1959 ukončil studium režie na pražské DAMU, potom odešel do Divadla petra Bezruče v Ostravě. Zde se vytvořila skupina herců a dramatických umělců, která později založila pražský Činoherní klub. Zde Kačer působil také jako režisér (1965 – 1974), jako herec pak souběžně ostravském státním divadle (do roku 1986), v pražském Divadle E. F. Buriana (1976 – 1981) a v Divadle na Vinohradech (1986 – 1990).
 
Od roku 1959 hraje ve filmech (např. Smrt si říká Engelchen, 1963, Údolí včel, 1967, Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969, Operace mé dcery, 1986, Výchova dívek v Čechách, 1997 a další), v televizních seriálech, pracuje jako divadelní i filmový režisér. V letech 1990 – 1992 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR za Občanské fórum.

Dne 29. 3. 2012 navštívil Jan Kačer školu a studenty (více ZDE).
 
Přinášíme jeho osobní vzpomínky na Bechyni a školu v úvodním slově k výstavě 125 let bechyňské keramické školy v brněnské Redutě, které přečetla herečka ND Brno paní Marie Turnová na vernisáži 9. 9. 2009:
 
„Sousedka paní Zemanová si vyšla na nákup. Lehce vyběhla těch dvě stě padesát schodů vedoucích od řeky a já ji potkal, něžně zrůžovělou, na bechyňském náměstí. Celá vymydlená, v hnědých šatečkách, šla sehnat něco k obědu „svejm mužskejm“, kteří budou celý den řezat dříví, co vytáhli z Lužnice. Voněla čistotou a „jelenem“. Ten odér na mne zapůsobil a rozhodl jsem se, že si vyperu košiličku v jádrovém mýdle.

Košilku jsem pověsil na plot domku a přemýšlel o městečku mých studií.

Někdy v červnu jednapadesátého roku mě maminka přivezla na zkoušky na „keramiku“. V předvečer rozhodujícího dne jsme seděli na náměstí tichounkém, poklidném, kterým za několik hodin neprojelo jediné auto, a maminku zachvátila obava, jestli v tom zapadlém koutě jižních Čech nepřijdu zkrátka. Městem mého dětství byla Praha, přímo před domem, kde jsme bydleli, vedla hlavní silnice Praha – Brno a dávno před dálnicí čilý ruch neustával. Idylická Bechyně. Stmívalo se a nad barokním kostelem osvíceným odcházejícím sluncem se klenula obloha temně modrá, hluboká, tajemná, a nám se chtělo plakat. Plakat ze smutku loučení, z obav, co bude, co nám přinese studium v tomto zdánlivě poklidném městě. V tichém pláči jsme usnuli. Vzbudil nás chlad a odbíjení hodin. Bylo po půlnoci. Šli jsme spát k dobrým lidem na Parkány a ráno se rozhodlo, že budu přijat.
 
Tedy, rozhodl to inženýr Petrů, ředitel ústavu, když velkoryse přehlédl, že jsem na studium neměl doporučení z rodných Holic, které, poslušny dobových tendencí, považovaly mého dávno mrtvého tatínka za kádrovou překážku. Ředitel, nezapomenutelný Zeus a vládce školy, umožnil studium i jiným „pošramoceným“. Mé zdánlivé neštěstí – nemožnost studovat gymnázium – se zázrakem obrátilo v celoživotní výhru. Keramická škola v Bechyni nebyla tehdy jen skvěle vedenou odbornou dílnou, ale do jisté míry i pozoruhodným životním stylem.

Chodil jsem do bechyňské školy mezi lety 1951 až 1955 a to byla doba složitá. Několik let po dlouhé válce se rodily naděje na nové uspořádání světa. Vesmír se pohnul doleva a nikdo pořádně nevěděl kam. Některé jistoty padaly velmi bolestně – těsně před začátkem školního roku vystěhovali mnichy z kláštera, kde zanedlouho byla jídelna nás, hladových puberťáků. V kůlnách ještě zůstaly pozůstatky práce odešlých. Vyřezávané figurky z betléma, perníkové formičky, svaté obrázky na skle. Nový režim občas překvapil snižováním cen. Zpívaly se budovatelské písně, kvetl národopis, „Mládí, vpřed!“. Bylo nám patnáct a chodili jsme s děvčaty na výběrovou školu v městě postiženém krásou. Teplá, úrodná řeka, romantické skály, lesní zákoutí, obůrka s daňky, zámecký park, most. Ale hlavně – skvělí pedagogové. Vládnoucí ředitel, skvělý a nekompromisní chemik, spravedlivý a přísný, vedl sbor tvořivých lidí a na slovo vzatých odborníků. Ve škole se učilo, pracovalo a činnost těch báječných učitelů se rozlévala i v celém městě. Všechny oslavy, divadla, koncerty se neobešly bez aktivní účasti keramiků. Malíři, vedeni vynikajícím Procházkou, malovali plakáty, dobiášovci spolupracovali s místním Kerasem, Milota učil skvěle točit na kruhu, Ševčík dokonale ovládal pece, Soldát vévodil sádrovně. Geniální matematik dr. Stašek okouzloval hrou s čísly. O hlavních přestávkách se tu a tam ozval školní rozhlas a inženýr Petrů oznámil, že se bude vysílat klasická hudba. A my s úžasem přibiti v lavicích jsme tiše poslouchali Smetanu Z mého života, Dvořáka. Kolem městečka pádila doba plná zvratů i zmarněných nadějí, ale Bechyně jako sebevědomá loď v rozbouřeném moři plula a existovala jako tvůrčí dílna nejen jakéhosi dobrého řemesla, ale i životního stylu. Stylu úcty k práci, kreativitě, slušnosti. Škola byla samozřejmě středem dění, ale byla pevně spojena s městem. Keramické plesy byly událostí, i všemožné nápady keramického dorostu – divadelní večery, taneční soubor, atletika, volejbal. Vytvářel se silný proud společného prožitku, času naplněného od časného rána k večerům plným hvězd a snů. Zásluhou vedení školy, těch báječných učitelů, kteří viděli ve své práci poslání, se v Bechyni rodili nejen odborníci a profesionálové, ale osobnosti vyzbrojené skvělou zkušeností Dobiáše, Christa, Procházky, Kolihy, Peška, Staška. Bechyňská škola byla v těch letech a doufám, že i teď, čímsi jako Florencie. Malá, ale skvělá a nezapomenutelná. Vivat akademia, vivat profesores!
 
Rozpálené slunce odrazem o teplem sálající řeku usušilo moji košiličku. Voněla jádrovým mýdlem jako voněly vlasy mé mámy, když si je umyla a usušila před odchodem „do zpěvu“. Zářečí červených střech se skvělou sochou Jana Nepomuckého naslouchalo zámeckým hodinám, které stejně jako za mého dětství odbíjely dvanáct. Z domku u Zemanů lehce zavonělo cosi uzeného, kachny se nehlučně proháněly Lužnicí a přičinlivý pejsek u splavu hlásil, že je poledne a že je třeba zasednout a děkovat. „Bůh milostivě shlíží na dobrého učitele.“

Pane inženýre Petrů, Bohumile Dobiáši, školo, děkuju! Je nový školní rok 3. září 2009.
 
P.S. K pětasedmdesátinám školy jsem modeloval „Malířku“ a Hanička Purkrábková „Hrnčíře“. Je to padesát let a ty figurky jsou jako nové.“

(Zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kacer
Kačer Jan: dopis Vzpomínka na keramickou školu, Praha, září 2009)

Jan Kačer (foto: Jiří Rubeš, Blesk)

Narodil se 12. 4. 1944 v Kroměříži v rodině knihtiskaře Karla Kryla st.. Rodina se do Kroměříže přestěhovala po záboru Sudet v roce 1938 z Nového Jičína. Tiskárna, kterou vlastnil již Krylův dědeček, byla v roce 1950 komunisty zničena.

Bechyňskou školu, kde studovala i jeho o rok starší sestra, navštěvoval Karel Kryl v letech 1958 – 1962. V Bechyni začal hrát divadlo a skládat první písně;  je autorem celkem170 písní a 10 básnických sbírek. Za vůbec první považoval sám Kryl píseň Potkal jsem svou tchyni („Potkal jsem svou tchyni na mostě v Bechyni, vítr jí rozcuchal drdol…“). Po maturitě nastoupil na umístěnku do Teplic do závodu na výrobu sanitární keramiky. Mimo své zaměstnání píše písně a hraje divadlo.

Karel Kryl (uprostřed) v technologické laboratoři
ve školním roce 1959/1960 (foto: archiv školy)

Karel Kryl vzpomíná:

„Měl jsem ohromné štěstí na profesory. Především vzpomínám na profesora Staška, to byl fantastický člověk, který patřil na univerzitu, ale protože byl politicky nepohodlný, tak skončil na keramičce… Jak sám říkal, byl jsem zámožný, a proto zločinec. Po vítězství dělnické třídy ho posadili do basy, pak dělal krátce zedníka a nakonec učil matematiku na keramičce. A aby nemusel do partaje, tak se ujal školního divadla. Pro mne je ctí, že takového člověka znám. On má naprosto fenomenální paměť, vždycky si pamatoval jména a adresy všech svých studentů. A když jsme se teď po letech potkali, tak jenom řekl: ,Á, Karel Kryl, Nový Jičín, Máchova 18…´“
„Keramická škola měla dva internáty rozdělené zahradou: jeden ve starém klášteře, s nádhernou kaplí a refektářem. Tam spaly holky. Na druhé straně jsme spali my (vila Elektra a Slavie). A mezi oběma budovami byla zahrada vzdechů, jak jsme jí říkali. Vůbec, v Bechyni jsme si užívali spousty radostí. Hráli jsme fotbal (dokonce já za Jiskru Bechyně), jezdili jsme na vodu. Rád na to vzpomínám. Tenkrát byla doba velkých trampingů, na keramičce vznikl klub Demižon, jehož členy byli třeba Miki Ryvola nebo Petr Heřman. Později společně jezdili do osady Zlatý klíč. Mělo to v sobě velikánské kouzlo. Získal jsem k Bechyni krásný vztah.“ 

Na vojně (1963 – 1965) se Karel Kryl definitivně stal kritikem zvůle a hlouposti. Po vojně se nakrátko vrací do Teplic, píše a skládá písně (Anděl, Salome, Pieta a další).
 
V roce 1966 se stěhuje do Olomouce a pracuje jako nakrátko jako textař ve skupině The Bluesman. Kromě toho spolupracuje s Hanou Ulrychovou a vydává první EP desku Nevidomá dívka.
 
Od roku 1967 žil v Novém Jičíně. Je v podstatě nezaměstnaný a skládá významné písně (Morituri te salutant, Veličenstvo Kat, Píseň Neznámého vojína); začíná nahrávat v ostravském rozhlase a tyto písně se stanou základem LP desky Bratříčku, zavírej vrátka.

V roce 1968 se Karel Kryl přestěhoval do Prahy, pracoval v České televizi, koncertoval, objížděl kluby. V této činnosti pokračoval i po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (20. – 21. 8. 1968). Jeho píseň Bratříčku, zavírej vrátka byla jednou z nejpopulárnějších v hitparádách let 1968 – 1969. V lednu 1969 dostal Karel Kryl angažmá v Semaforu a ve Viole, zajíždí na Slovensko, kde často a rád koncertuje. Ještě v tomto roce vyšla LP deska Bratříčku, zavírej vrátka; kromě toho Kryl píše Rakovinu a Bílou Horu.
 
9. 9. 1969 odjel Karel Kryl na folkový festival do německého Burg Waldecku a do Československa se už nevrátil: v říjnu 1969 jsou uzavřeny hranice a Kryl požádal o politický azyl. Stává se spolupracovníkem Radia Svobodná Evropa a vydává LP Rakovina jako reakci na okupaci Československa a postupující normalizaci. V exilu Kryl vydává písně a desky, koncertuje pro krajany v Rakousku, Německu, Francii, Švédsku, USA, Kanadě, Austrálii, píše články, poezii, naplno pracuje ve Svobodné Evropě.
V roce 1989 koncertoval ve Vídni s Jaroslavem Nohavicou a Josefem Streichlem. Na počátku listopadu 1989 na koncertu v polské Wroclavi v rámci festivalu československé nezávislé kultury dává komunistickému režimu maximálně rok života - a rád se v tom mýlí.
 
Do Československa se vrátil 30. 11. 1989. První koncert ve vlasti měl 3. 12. 1989 (Koncert pro všechny slušný lidi). 4. 12. 1989 zazpíval z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí hymnu společně s Karlem Gottem a nikdy se s tím nevyrovnal… Do konce roku 1989 měl desítky koncertů po celém Československu. Jeho kritičnost k polistopadovému vývoji rostla, nesmířil se s rozpadem Československa 1. 1. 1993), jeho rozladění a zklamání je stále větší. Důkazem toho je i kniha Půlkacíř (rozhovory s Miroslavem Čermákem, 1993). 3. 3. 1994 umírá na infarkt v nemocnici v Mnichově.
 
U příležitosti 110. výročí školy byla odhalena Krylova busta v 1. patře budovy keramické školy školy v Bechyni. Věnovali ji Krylovi spolužáci z Bechyně a jejím autorem je syn jednoho z nich a rovněž absolvent školy z roku 1993 Patrik Proško.

(Zdroj: Život Karla Kryla, www.kryl.kat.cz. web Města Bechyně)

Hudebník a zpěvák, absolvent školy z roku 1963 Jeho otec byl renomovaný výtvarník a spolu se svou ženou Vlastou patříl k zakladatelům pražské Reduty.
 
Viktor Sodoma brzy po absolvování keramické školy zcela propadl hudbě. Jeho otec se přátelil se Suchým a Šlitrem a Viktor měl možnost uchytit se v Semaforu. V letech 1975 – 1980 ho Miloslav Šimek opravdu do Semaforu vzal (Sodoma byl s ním a s J. Grossmanem v letech 1964 – 1966 na vojně). Dal však přednost rocku, vystupoval se skupinou Flamengo a potom s hudebníky kolem skupiny Matadors. Nakonec však přece jenom v Semaforu skončil, a to v kapele Františka Ringo Čecha a začal zpívat česky (Parní stroj, Papoušek Kakadu, Ježek se má atd.).
 
V 90. letech začal podnikat a v Roztokách u Prahy si otevřel penzion s cukrárnou. Příležitostně vystupuje se starými rockery v obnovené formaci Mefisto a také s Cadillakem Pavla Sedláčka.

(Zdroj: www.televize.cz, www.aviso.cz/archiv/sodoma.html)