Významné osobnosti

Akademický malíř Dalibor Říhánek se narodil 8. března 1946 v Plzni. Od svých devíti let trávil pravidelně prázdniny u svého strýce Vojtěcha, amatérského výtvarníka, v Písku ve čtvrti u Svatého Václava, kde ve stejném domě v současné době žije a tvoří a volně navazuje na rodinnou tradici. V Bechyni vystudoval keramickou školu a v roce 1965 se stal posluchačem přípravky na Akademii výtvarných umění v Praze a pak přešel k profesoru Františku Jiroudkovi na figurální a krajinářskou malbu. První výstavu měl v Písku. Tehdy mladý začínající malíř zaplnil čtyři sály muzea obrazy, kresbami a návrhy kartonových plastik pro divadelní scény.

Dalibor Říhánek je stejně jako fauvisté nadšen a okouzlen barvou. Říká: "Letos mi tak nádherně kvetla zahrada, že to samo evokovalo k tomu, abych si dělal kresby nebo akvarely." Cykly či řady jeho obrazů se také neustále vyvíjejí a mění. Prvotní forma, první obraz řady je základním, téměř realistickým pohledem na danou tematiku, následující obrazy, z nichž vyčteme, jak umělec mění svůj názor, a vrcholnou fází je téměř abstraktní vidění skutečnosti.

Při ročním studijním pobytu v Itálii nemohl tak citlivý autor zůstat nedotčen díly italských mistrů: počínaje Giottem a Massaciem a přes Michelangela po současníky, jakými jsou Renato Guttuso, Giacomo Manzú a Emilio Greco. Právě u posledně jmenovaného Dalibor Říhánek pobýval. V přímém kontaktu se zemí, kde "šly dějiny" (Cézar, Livie, Boriové) si autor uvědomil nutnost filozofie, filozofie života. Setkání s mistrovskými díly ve vatikánských muzeích ho podnítilo k hledání pravdy. Pravda v hlubším slova smyslu tkví v tom, že objektivita je totožná s pojmem. O tento hlubší smysl pravdy jde, když se například mluví o pravdivém uměleckém díle. Tyto předměty jsou pravdivé, jsou-li tím, čím mají být – odpovídá-li jejich realita pojmu. Takto pojato je nepravdivé totéž, co jinak označujeme jako špatné. Autor si to uvědomuje a jeho dílo je zralé na základě vědomostí, zkušeností, bible i viděného.

Dalibor Říhánek nepociťuje jako prvotní formové problémy, ale v popředí jeho zájmu se objevují především významové zřetele usilující o sdělení osobního poselství a prožitku. Lyricko-expresívní ladění obrazů, údernost a síla výrazu, ovládání dramatické režie koloritu v pevných liniích, to jsou malířské hodnoty Říhánkovy tvorby. Jeho výtvarný zájem není soustředěn jen na atraktivní situace člověka, ale i na zachycení nejvšednějších zážitků (například v kresbách). Všednost se tak někdy dostává do dramatické podoby a naopak drama je vřazeno do běžného života. Malíř střídá otevřený a vzrušený rukopis se zvučnou barvou a tlumenějšími a lyričtěji laděnými odstíny. Výtvarné přeměny v tematice malby nebo její formě, stylu a barevnosti nejsou důkazem toho, že by si autor nenašel dosud svůj osobní výtvarný výraz, ale důkazem vážnosti, s jakou hledá vyjádření nového sdělení, kterému musí odpovídat nová forma. Dalibor Říhánek zaznamenává život kolem sebe, vybral si sféru zájmů, která je blízká jeho osobnímu vyznání, maluje po svém tak, jak problémy cítí, tak jak sní, žije a uvažuje.

(Pozn. red.: Dalibor Říhánek samostatně vystavoval v dlouhé řadě českých měst. Uveďme alespoň: Malá galerie, Praha-Žižkov 1970; Hudební divadlo v Karlíně, Praha 1972; Galerie Mánes, Praha 1973; Muzeum středního Pootaví, Strakonice 1975; Muzeum – zámek, Kladno 1977; Galerie Kotnov, Tábor 1978; Výstavní síň – knihovna, Milevsko 1985; Galerie Díla, Mariánské Lázně 1986 atp. Písecké kulturní jaro roku 2001 zahájilo kromě jiného Říhánkovou výstavou v Galerii Portyč.)

Zdroj: Karel Šmíd (z archivu V-ART)

Z umělcových názorů a myšlenek:

"V oblasti výtvarného umění nevěřím na tzv. lásku na první pohled. Věřím, že milovaný obraz nejprve dráždí. Specielně myslím na obrazy Fillovy či Picassovy. Moderní umění není vůbec pohodlná záležitost, která přijde k lidem a oni jej pochopí. Je to jako s počítačem nebo novým strojem. Koukám, svádějí mi všechny páčky, ale nerozumím tomu. Je třeba o tom něco vědět.

Totéž platí o umění. V základních školách se přestala učit poctivá výtvarná výchova. Je to jen hraní a bohužel to pokračuje i na středních výtvarných školách. Studenti ani nechtějí solidní základ, vše je jen o efektu, a být co nejdříve slavný.

Malíř musí mít jistotu kresby, musí znát barvy a její účinky, jak s ní zacházet. Musí vědět a znát jak vypadá předmět a vše o něm vědět, předmět který zobrazuje. Nakonec musí, než vidět, víc vědět a s pomocí toho všeho o něm říci celou obsažnou pravdu, která se jenom neshoduje s viděnou pravdou a skutečností. A ani to nestačí.

Člověk před plátnem je zatížen jako dědičným hříchem, svým Nebem, pod kterým žije. Celým národem a dobou ve které žije. Toto vše už je v ruce, která se blíží k plátnu v celém pohybu ruky než udělá první čáru. Mám předem nedůvěru k tomu, co zavání rychlým uděláním a povrchností. Zásadně nevěřím v malbě nějakým rafinovaným postupům a metodám, kterými se vyrábějí finty. Jsem prostě řemeslník, který vychází i ze starých letitých receptů na šeps – podklad pod malbu. Různé nalepeniny a stříkané zázraky mě nezajímají. Vždy jsem toužil vytvořit na obraze krásnou pleť, dbám na to, aby obraz byl symfonií – prostě hudební skladbou. Správný obraz má mít podle mě, nejen lazuru, ale i pastu, prostě jako hudební opus má piano i forte. Vždy žasnu nad povrchem díla, umělců jako byl Courbet, Delacroix, nebo náš Kremlička, Slavíček nebo Bauch.

Jak se ten povrch dělá? Usilovnou prací. Ze smyslového opojení, když před malbou zkypřím barevnou hmotu špachtlí, rozliji a rozválím požadovaný tón štětcem a napojím lazurovacími laky.

Malovat růži podle pravítka nelze. Maluji růži jako ženu, musí vonět nahotou a otvírat plátky jako, jako žena náruč, musí s ní lomcovat horký a prudký vítr, jako dech ženy v obětí.

Vždy snáším raději obrazy - děti usmrkané a zdravé, než umělé a studené, ty dokonale řemeslné naturalistické - mumie bez života. Nemohl jsem nikdy propadnout prázdné, byť virtuózní abstrakci. K abstrakci se pochopitelně můžete dopracovat, ale vždy bude znát jestli ovládáte kresbu a malířské řemeslo. Velkým příkladem jsou naši Kupka nebo Šíma."

"Výtvarník vlastně nedělá nic jiného, než že se celým svým komplikovaným dílem desítky let namáhavě prodírá k sobě samému. Chodit k nedokončenému plátnu je stejné jako chodit do arény, někdy zvítězit, ale většinou prohrávat. Jsou chvíle, okamžiky, kdy před plátnem člověk zažívá meditaci, vrcholné okamžiky života, ale také bezmoc, hrůzu a nejistotu. To vše k tvorbě patří, je to asi trochu prokletí, sobecká samota a přílišné zahledění do sebe, ale jinak to prostě nejde. Jsme pro okolí asi divní lidé, protože neustále číháme svými smysly-anténami na život. Cit a rozum a honem do své dílny kde zkoumáme co se nám ze zážitku hodí. Člověk nikdy nemůže říct, že našel co hledal a teď je to konečně ono. Ví jak na to. Neví to nikdy a věčně hledá a přesto musí umět i nevidět a neslyšet a hledat sebe. Ze své práce udělat dobrodružství, jinak by z obrazu či celého díla byla pouhá zpráva ze života o povrchu věcí."

"Obraz není popisem něčeho co malíř vidí a přenáší na plátno, ale je umělou skladbou, kde je všechno vázáno myšlenkami a logikou výtvarných vztahů."

"Proč maluji nejvíce akty? Myslím, že namalovat ženský akt je jedna z nejtěžších malířských disciplin. Cítím nahou ženu jako prazáklad všech tvarů a jako nikdy nekončící drama. Nechci ztratit nic z animálnosti, z magické erotické přitažlivosti tvarů ženského těla. Ale pochopitelně cítím éros jako zdroj všech lidských energií. Žena plodí neustále život. Je v ní mohutnost aktu plození i rození. Je hmotná a těžká, je i útlá a křehká a nedosažitelně krásná. Zároveň však i tragická. V jejím mateřství se opakují všechny základní děje světa. Největší oddanost, jaké je člověk schopen, je v matce tisknoucí dítě k hrudi. Je v tom zároveň obava a strach z vraždění neviňátek. Zároveň je v ženě krása i hrůza lásky. Nejde mi o popis, ale o zápas hmot a dějů - vlastně o život sám."

Dalibor Říhánek, 2010

Český hudební skladatel, narozen 2. 11. 1924 v Biskupicích při Dunaji, zemřel 12. 3. 1985 v Berlíně. Studoval na keramické škole v Bechyni, hudbě se učil na hudební škole v Táboře. Na pražské konzervatoři studoval hru na fagot u O. Vebera, skladbu u E. Hlobila (1945 - 1948), pak na AMU u J. Řídkého (1948 - 1952). Zprvu hudebník z povolání, pak skladatel taneční a scénické hudby.

Z jeho významných skladeb zaslouží připomenout Scherzo pro velký orchestr (1. cena v rozhlasové soutěži 1947), I. symfonii, Symfoniettu, suitu Karneval, Koncert pro orchestr (proveden 13. 11. 1958), Rapsódii pro flétnu a orchestr (provedena 1958), dechový kvintet, 2 smyčcové kvartety, 225 taktů kytary aj. Je také autorem mnoha úprav lidových písní.

(Zdroj: Česko-slovenský hudební slovník osob a institucí. Sv. 1. A-L. P., SHVP 1963)

Ze vzpomínek přítele Majky Čecha: Evžen Illín

"Pro jeho tmavé vlasy a snědou pleť dostal mezi námi přezdívku Pedro. Řeka, potok, lesy, rybníky, skály, na kterých stojí Bechyně, jako pro nás všechny, byly terénem jeho klukovských let. Zlej Vír, kde na vyhřátých skalách s námi trávil celé léto i Pedrův otec, Evžen starší, byl naším nejmilejším koutem. Pan Illín se zabýval bylinkařením a muzikou, hrával s lázeňskou kapelou, naučil Evžena na housle a bral ho s sebou i do kapely. Když Pedro vyšel keramickou školu, rozhodl se jít do Prahy na konzervatoř. Jeho otec jako důchodce neměl na takovou školu dost peněz, ale hudebního vzdělání chtivý Evžen řešil potíž tak, že od začátku studií si přivydělával. Nejdřív jako houslista v divadelním souboru, když se naučil na saxofon, polepšil si, a když se dostal do špičkové kapely Karla Vlacha, měl dobrý výdělek zajištěn. Po dostudování konzervatoře obor komposice začal psát hudbu pro rozhlasové hry, pak pro filmy a později i televizi. Často jsme tedy slyšeli nebo četli titulek: hudbu složil Evžen Illín.

V poválečných letech byl vedoucím našeho druhého skautského oddílu, tehdy nám také složil naši hymnu začínající slovy: „Slyšte volání dálek, volnosti hlas.“ Jak mohl, byl z Prahy v Bechyni, každé léto jsme byli na táboře, poprvé v Březnici, pak na Šumavě a po zrušení skautingu jsme spolu velmi často jezdili na vodu. Vášnivě hrál nohejbal na plovárně, chodil na tenis a posiloval i Matějkovu kapelu. Jako kytarista doprovázel velmi často naše zpívání u táboráku, ať už skautské či později s plovárensko-tenisovou-lázeňskou partou.

Přestože byl v Praze na škole a později zde byl vázán svou skladatelskou činností, nikdy si na Prahu nezvykl, a často mi napsal, kdy přijede a kam vyrazíme. Byly to výlety a procházky okolo Bechyně, a pokud to šlo, jelo se na vodu. Naše první plavba byla po Váhu. Bylo to ve 49. roce. Dva roky předtím jsme byli v Tatrách a viděli jsme vodáky na Váhu. Pedro koupil v Praze starší kanoi a poslal ji vlakem napřed. Pak jsme tam dojeli stopem, udělali si výlet do Nízkých Tater a pak jsme si došli na nádraží pro naši první kanoi. Léto bylo tenkrát deštivé, ve Váhu plno vody a my zabalili bagáž do lodního pytle a spustili kanoi na vodu. Byla to stará rozeschlá loď, takže po několika stech metrů prudké plavby jsme šli ke dnu. Keňa plná vody. Vymysleli jsme tedy mezi borty provazovou síť, přivázali na ni bagáž, aby to nebylo ve vodě a pokaždé, když nám nateklo vody, až jsme se potápěli, zajeli jsme ke břehu a loď i s bagáží zdvihli a vylili, naskočili a zase popojeli pár set metrů. Ale loď se pomalu zatahovala a sjeté úseky se prodlužovaly až na celou hodinu. Když jsme končili plavbu, najali jsme nákladní auto k odvozu na nádraží. Auto bylo krátké a keňa velký kus přečnívala a při jízdě od řeky přes výmoly na břehu se přelomila. Pak Pedro koupil novou kanoi a s tou jsme jezdili všechny naše řeky. Tyto výlety držely Pedra naživu. Když už to nemohl v Praze vydržet, přijel a někam jsme vyrazili.

Oženili jsme se, přišly děti, ubíhaly roky studenoválečného světa, ale ty bohužel zklamaly všechny naše veliké naděje po konci války. Evžen Illín byl velmi známý skladatel především svou filmovou, později televizní tvorbou. V šedesátých letech se natáčelo dost často v koprodukci se zahraničními tvůrci a Evžen navázal přátelství se švýcarskými a německými filmaři. Pak přišel 21. srpen v 68. roce a Evžen emigroval do Švýcarska se svou druhou ženou. Zpočátku mu pomohly styky a známosti navázané v předešlých letech, ale trvalo patnáct let, než se dostavil úspěch. Po několika letech se mezi námi ustálil zvyk, že jsme si psali k Vánocům a vylíčili si, co se během roku s námi dělo. V roce 1983 byl dopis plný vzrušení.

Evžen Illín dostal nečekanou výzvu od jedné hollywoodské společnosti, aby okamžitě přijel napsat a natočit hudbu k filmu. Evžen byl znám svou pohotovostí, dokázal bleskově napsat a oddirigovat scénickou muziku, a proto byl pozván, neboť u dotyčného filmu vypadl skladatel. A pak o rok později psal Evžen ještě nadšeněji. Jeho pohotové zaskočení v Hollywoodu vedlo k nabídce od americké televizní společnosti napsat a natočit hudbu k padesátidílnému seriálu Ferda Mravenec. Budu citovat: „Nikdy v životě jsem nenašel náhradu za Bechyni. V Kalifornii jsem však našel řeku, která mi připomíná Lužnici. Odstěhuji se tam a pošlu ti letenku a tu řeku si sjedem.“

To tedy bylo k Vánocům 1984. V březnu 1985 jsem dostal z Prahy telegram: „Táta umřel v Mnichově." Pak se ukázalo, že to bylo v západním Berlíně, kam jel Evžen podepsat smlouvu na Ferdu Mravence. Měl už napsanou hudbu pro půl celého padesátidílného seriálu a šlo o formální uzavření celého jednání. Když po jednání odcházel na hotelový pokoj, prohlásil, že je unaven a bude ráno spát trochu déle. Ale ráno se neprobudil. Tak 12. března 1985 ukončil v jednašedesáti letech život začínající 2. listopadu 1924. Jedna z největších ironií osudu, jak smrt nečekaně přijde pokazit závěr celoživotního díla."

Z dopisů Majkovi Čechovi:

20. dubna 1971: "Ptáš se na moje pocity a vztah k tomu, co dělám. Problém od začátku asi půl roku byl, že jsem neměl vůbec práci, to jsi holt jak ve vzduchoprázdnu. Pak to pomalu začlo a není to vůbec sranda sám a v jiném uměleckém oboru zapustit kořeny."

14.12.1984: "...od dob Bechyně našeho mládí jsem vlastně nenašel domov, jenom více méně příjemná místa, která jsou určitě lepší než dnešní Bechyně, ale co je to platné, poletování a pojíždění po světě mě jenom znepokojovalo věčným otazníkem, mám zůstat tady nebo tam? To je holt ta možnost volby konsumní společnosti, vždycky můžeš mít něco lepšího, než zrovna máš. Až ale letos, kdy jsem se dvakrát ocitl v Los Angeles na řadu týdnů, se poprvé dostavil pocit, tady jsem doma, tady bych chtěl žít, tady je slunce, které miluju, tady omývá břehy nekonečné moře, jehož dálky slibují splnění všech snů, přesně ten pocit, když někam přijdeš a všechno víš předem, protože jsi tam určitě žil v některém ze svých předchozích životů. Takže až dokutám těch 52 dílů mravenčího seriálu a pekelně zbohatnu, odebéřu se na zbytek života do slunné Kalifornie a počkám si na poslední zemětřesení. Do té doby se budu dívat na palmy čeřené vlahým vánkem, hádat se se svým šachovým kompjůtrem a trochu brnkat na kytaru, koupat se v bazénu a popíjet kalifornské červené.Tak mi drž palce, pošlu Ti pak letenku."

Všechno nejlepší, Tvůj Pedro.

(Zdroj: Web Města Bechyně - významné osobnosti)

Narodil se v Úročnici, v letech 1926 – 1933 studoval na UMPRUM v Praze, od roku 1935 až do své smrti učil modelování na keramické škole v Bechyni, v letech 1960 - 1964 byl zástupcem ředitele.

Jeho vlastní umělecká práce navazovala na staré techniky hrnčířské práce. Nejprve se zabýval převážně keramickou plastikou, později se zaměřil na keramiku užitkovou a na nové, technicky dokonalé a umělecky působivé zpracování povrchu keramického střepu. I zde byla živnou půdou jeho tvorby lidová keramika a respekt k materiálu a účelu výrobků. Pro inspiraci se vždy obracel k přírodě, kterou považoval za nevyčerpatelnou zásobnici formy i krásy.

Jako pedagog byl Bohumil Dobiáš mimořádný. Vychoval řadu výrazných osobností, kterým dokázal dát poctivý řemeslný i umělecký základ. Zároveň uměl prokázat toleranci k mladé generaci. „Dobiášova škola“ rozhodně neznamená řadu keramiků, kteří by se k nerozeznání podobali svému učiteli. I při své vyhraněné individuálnosti ponechával svým žákům dostatečnou míru volnosti k tomu, aby se mohli samostatně umělecky vyvíjet. V Bechyni tak vznikla skutečná škola, která měla základní význam pro rozvoj keramického umění a pro keramickou tradici.

Z myšlenek Bohumila Dobiáše st.:

„Často se mluví o talentu, o „Bohem nadaném“ nebo o „zázračném dítěti“. Nám postačí záliba nebo vrozený sklon jako odkaz předků. Inteligence, živelnost, řemeslné schopnosti a kvality předků vypučí v jedinci jako nádherný květ. Na svět si musí přinést rychlost a bystrost v myšlení, ohromnou píli a nevyčerpatelnou chuť k práci, neboť umění jest cesta dlouhá a svízelná.“

„…Skutečný sochař nefixluje, nepodvádí, nehledá ve struktuře falešné efekty, které stejně špatné dílo nezachrání. Sochař hněte hlínu s nervním chvěním. Vyvolává tak v život lidskou práci, lidské boly a vášně, lásku, radosti! Nic nemá zadarmo. Opírá se o zkušenosti své i tradici národa. Na té staví a věří jí.“

„Keramiku jest třeba navrhovati v souladu s povahou hlíny. Její plastičnost a tvárnost musí být i v pohybu modelované plastiky. Jen ta keramika je dobrá, která hovoří hliněnou řečí, řečí svého vzniku. Ideálním typem keramiky jest ručně vytočená nádoba. To je hudba hrnčířského kruhu!"

(Zdroj: web Města Bechyně,
Výňatky B. Dobiáš: Jak vzniká socha; předneseno v Literárním kroužku v Táboře, listopad 1940)

Narodil se v roce 1949 v Olomouci, absolvoval SUPŠ Uherské Hradiště a VŠUP Praha, kde také působil jako asistent prof. Oto Eckerta (1977 – 1993), do roku 1997 pracoval jako návrhář pro výrobní družstvo Dílo Praha, poté se zabýval volnou tvorbou. Na naší škole učí od roku 2001 praktická cvičení v designu, kreslení a navrhování. Věnuje se tvorbě porcelánu a volné sochařské práci (např. v oblasti portrétu, klasického reliéfu a prostorové tvorby). Vystavuje v Čechách i v zahraničí, účastní se hrnkových sympozií v Dubí, v minulosti také konvicového sympozia v Horním Slavkově, stáže v Keckemétu (Maďarsko) a sochařského sympozia v Dzintari (Lotyšsko).

(Foto: Libor Hošek)

Český sochař, keramik a pedagog. Uměleckého vzdělání se mu dostalo na hořické sochařsko-kamenické škole v letech 1924–1926 a poté na pražské uměleckoprůmyslové škole ve speciálce Karla Štipla, kterou ukončil roku 1933. Následně začal pracovat v porcelánce EPIAG v Březové, později v Praze a ve vlastní dílně v Kralovicích. Od roku 1946 začal učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde vedl ateliér porcelánu a keramiky, v letech 1960–1966 vedl školu jako rektor. Od roku 1956 byl členem Académie internationale de la céramique (od roku 1967 byl viceprezident), díky tomuto členství a vcelku dobrým vztahem s vládnoucím režimem se mu podařilo roku 1962 uspořádat mezinárodní výstavu keramiky v Praze. V 70. letech jeho vliv poněkud upadl, ještě v letech 1972 - 1987 byl člen představenstva ÚV SČVU.

Ve svém díle se zaměřoval na spíše jednoduchou užitou keramiku pod vlivem funkcionalismu, ovšem zpravidla s náročnou povrchovou úpravou, využíval zejména vrstvené a následně proškrabované barevné glazury. Ceněné jsou jeho porcelánové servisy navržené pro Expo 58. Za jeho života se mu dostalo řady ocenění včetně čs. titulu národní umělec, Řád Vítězného února, nebo zlaté medaile z mezinárodních keramických výstav v Praze, Istanbulu a Gualdo Toddino.

(Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Eckert)

Otto Eckert působil v letech 1933 - 1934 na naší škole, kam nastoupil po odchodu profesora Václava Mařana, jako profesor modelování.