O ŠKOLE
Klatovský rodák, absolvent školy z roku 1964. Po škole pracoval deset let v družstvu Keramo v Kostelci nad Černými lesy a poté šest let v keramických závodech Chlumčany Od 70. let začal vystavovat samostatně i na skupinových výstavách. Stal se specifickým umělcem, který si vytvořil vlastní, naprosto nezaměnitelný rukopis svých keramických děl, ať už jde o reliéfy nebo volná figurální díla, která tvoří páteř jeho tvorby. Základním principem je točení a modelování přímo na hrnčířském kruhu. Je to technologie, která v současnosti není u ostatních keramiků příliš obvyklá, alespoň tedy v oblasti nízko pálené keramiky. Gustav Fifka také často svá díla po prvním pálení domalovává a provádí nástřiky.
„Moje práce musí mít předem daný řád. Nejraději pracuji na cyklech, přeskakování z tématu na téma je mi cizí. V dílně dost často uklízím. Tím mnohé překvapím. Mám totiž rád čistý stůl,“ říká o své práci Fifka. Okresní muzeum v Klatovech, Galerie Luna Plzeň, Galerie Fronta nebo Zelený dům v Praze. To je výčet několika samostatných Fifkových výstav. Dále pak výstava západočeských výtvarných umělců v Praze, Vilniusu, Rize, Moskvě, Berlíně. Nebo Přehlídka české keramické tvorby v Mnichově, Brémách či v Groningenu. To jsou příklady společných výstav. „Jako divák mám raději samostatné výstavy. Nejlépe retrospektivní. Na nich je vidět celý proces zrání umělce, včetně všech chyb, kterých se může ve své kariéře dopustit,“ tvrdí Fifka.
Dodnes jsou jeho díla zastoupena ve sbírkách klatovského muzea, v Galerii Klatovy - Klenová, ale i v plzeňské Západočeské galerii. Jeho keramická stěna na téma Hry zdobí od roku 1984 prostory Fakultní nemocnice v Plzni - Lochotíně. Keramickou mozaiku obdivují i klienti jedné z klatovských bank. A pro rekreační středisko v Kašperských Horách vytvořil dva reliéfy na téma dolování a rýžování zlata. Je rovněž autorem loga, které symbolizuje 750. výročí založení města Klatovy (2010). Jeho díla oceňují i mnozí Klatované, kteří vybrali keramika do dvacítky osobností města.
Zdroj: Radmila Nagovská, Sedmička Klatovy, 19. 2. 2010
"V mládí jsem chodíval krajinou neklidný. Hledal jsem motiv, chtěl jsem se ho zmocnit, přisvojit a přetvořit banální realitu do velkolepého artefaktu. Tenkrát to bylo přirozené, ale zároveň hodně bláznivé. Až mnohem později jsem uvěřil, že Bůh udělal vše tak, aby aby to bylo dobré. Fušovat do jeho díla je sice lidské, ale nepříliš moudré. Přál bych si být posledním učedníkem v dílně největšího Mistra a spolu s ním proměňovat lásku a pravdivost v radost a naději. S pokorou uvnitř oslavovat tajemství života a krásu stvoření. Teď už chodím přírodou klidný. Jsem svědkem permanentních zázraků. Sleduji mraveniště, skladbu květů, pozoruji obláčky i první kapky na hladině řeky a zbývá jediné. Žasnout a posléze děkovat..."
G.F.
Gustav Fifka: Lencík
Cestou na bechyňskou říční plovárnu se musí projít kolem loděnice. Svého času v ní kraloval pan profesor Lenc, náš tělocvikář. Byl menšího vzrůstu, proto Lencík. A ještě k tomu ráčkoval. Odchytával kolemjdoucí žáky keramické školy do svého kanoistického oddílu v naději, že z nich udělá mistry světa. V čase před dorosteneckými krajskými přebory na táborském Jordánu byl odchyt zintenzivněn natolik, že bral všecko, co mělo dvě ruce. I mne to potkalo. Změřil si mne od hlavy k patě a po chvíli znalecky prohlásil: „Máš figuru do lodě, budeš jezdit s Fabem Ká dvojku.“ Neporozuměl jsem.
Fab byl spolužák, vodácký mazák a pytlácký rybář. Zrovna vynášel loď a všechno mi vysvětlil: „K2 je sice druhá nejvyšší hora na světě, ale ve vodácké hantýrce je to double kanoe a ty budeš makat na předku a já na háčku.“ Ukázal mi, jak se drží pádlo, kde mám zabrat, kde ubrat a jiné důležité věci: „Jak ti Lencík dá pádlo do ruky, musíš závodit. Je to jako s tím převozníkem v pohádce o dědovi Vševědovi.“ S plnou slávou jsem tedy vstoupil do kanoe i do své neslavné vodácké kariéry.
Jezdit na lodičce mě bavilo. Závodit už ne. Makali jsme k prvnímu říčnímu meandru, a pak už jsme odložili pádla a udělali si pohodu. Já se díval na vodní hladinu, pozoroval jsem vodoměrky, díval se do obláčků a prožíval nepatrný dotek nebe. Řeka je příliš krásná, než aby se na ní jenom dřelo. Třikrát se nám to povedlo, počtvrté už ne. Odkládáme pádla, Fab rozbaluje rybářské nádobíčko, já skicák. Začínám kreslit křoví na břehu řeky a koho bych tam málem nenakreslil! Z roští se na nás díval Lencík: „Tomu vy říkáte trrhéning?“ Jeho ráčkování vyplašilo i poslední ráčky v Lužnici. Byl průser. Lencík do nás vkládal velké naděje. Už nás viděl na bedně s vavřínem na hlavě. Mně už loď nedal a Fab pak jezdil single. A bylo po poezii. Už jsem se po řece neplavil, nýbrž jen v řece plaval.
A jak tak plavu, začal ve mně hlodat červík pomsty. Když závodit, tak závodit. Můj kamarád Vašek byl z Týna nad Vltavou. Na tělocvik nebyl nic moc, často se omlouval, výmyk na hrazdě neuměl, na kruzích visel jak zralá hruška, do výšky i do dálky skákal tak flegmaticky, že ho Lencík degradoval na sportovního outsidera. A ještě k tomu kouřil. Ale co ovšem Vašek uměl perfektně, bylo plavání. Plaval rychle a všechny styly. Všichni kluci z Týna uměli dobře plavat, snad to bylo tou národní řekou. Lencík ani v nejmenším netušil o Vaškově plaveckém umění, o tom jsem věděl jenom já a to byla voda na můj mlýn. Když závodit, tak závodit.
Poslední hodina tělocviku se tradičně konala na plovárně. Lencík měřil čas, bylo to na známky a plavalo se vždy po dvou. Mým přičiněním se Vašek ocitl „plonkovej“. „Pane profesore, ukažte nám, jak se správně plave. Vašek zůstal sám. Dejte si spolu závod,“ ozvalo se mohutné škemrání. Škodolibost nás nedospělých bývá někdy hodně zlomyslná. Pan profesor se nechyl vyprovokovat a ještě měl něco málo poznámek na Vaškovo sportovní outsiderství, jako například: levou zadní, kolik chce fóra a podobně. Ovšem to neměl dělat. Vyrazili ze stejného místa a Vašek to napálil, jak nejlíp uměl. O dobrých šest, sedm metrů pana profesora v cíli předstihl.
Po závodě bylo podivné ticho. Lencík nám dal rozchod už na plovárně. Odešel tak nenápadně, že jsme si toho všichni všimli. „Von mi dá snad čtyřku, pokazí mi průměr,“ pocítil Vašek obavu o svou ustálenou trojku. Satisfakce jaksi vyzněla naprázdno. Všechno to bylo rozpačité a jenom blízké prázdniny nás hřály.
A jak to všechno dopadlo? S Vaškem i se mnou dobře. Z místo předpokládané čtyřky a ustálené trojky byla nakonec nečekaná dvojka. S otevřenou pusou kouká Vašek na ten zázrak, když se k němu nápadně či nenápadně přitočí Lencík: „To máš za to plavání. A kdybys uměl vejmyk, měl bys jedničku.“ Ač malé postavy, tenkrát v našich očích pan profesor Lenc hodně povyrostl. A já? Já jsem sice do kanou už vícekrát nevlezl, ale tuhle řeku jsem nikdy nepřestal mít rád.














Výstava Gustava Fifky v galerii Galvína v Bechyni 11. 4. 2015. (Foto: Archiv školy)
Miroslav Jakubčík (1964) se narodil v Žilině, naši školu absolvoval v roce 1985. Zabývá se keramikou, designem a volnou sochařskou a malířskou tvorbou. Více o autorovi a ukázky jeho prací naleznete na http://www.jakubcik.cz/index.php.
V únoru 2016 nás opustil milý kolega a učitel, který dlouhodobě působil ve škole jako profesor matematiky a fyziky. Jako vzpomínku si zde dovolujeme uvést smuteční řeč, kterou připravil jeho kolega z pedagogického sboru Ing. Ladislav Sviták.
"Vážení smuteční hosté,
když jsem před téměř 43 lety nastoupil jako začínající učitel fyziky a chemie na zdejší střední průmyslovou školu keramickou, poznal jsem hned v prvních dnech člověka ochotně nabízejícího pomocnou ruku začátečníkovi. Tímto člověkem byl zkušený učitel matematiky, fyziky, elektrotechniky a automatizace, středoškolský profesor - kolega Josef Čáp.
Byl připraven kdykoliv přerušit svou rozdělanou práci, ukázat systém a pomoci s orientací v bohatě zásobené sbírce kabinetu fyziky, jejímž byl pyšným správcem. Cenné byly jeho rady ohledně přípravy úloh pro laboratoř fyziky a pro demonstrační pokusy ve vyučovacích hodinách. Přejímal jsem i jeho zkušenosti metodické, metody k aktivizaci žáků a udržení jejich pozornosti při vyučování. Elegantní a výchovná byla jeho řešení případných kázeňských prohřešků žáků, velmi propracovaný a účinný byl jeho systém organizace práce žáků nejen při vyučovacích hodinách, ale i na školních brigádách.
Profesor Josef Čáp jako matikář roky vytvářel školní rozvrh hodin, v podmínkách naší školy celkem komplikovanou sestavu. Několik roků před svým odchodem do důchodu nezištně a prakticky předával své zkušenosti dalším kolegům, aby byli schopni dále v této činnosti pokračovat.
Josef Čáp nastoupil místo učitele SPŠK v Bechyni v roce 1964, to mu bylo 39 let. Do té doby coby učitel prošel celým tehdejším vzdělávacím systémem od prvního stupně základní školy až po působení na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Díky této průpravě se z něho stal špičkový učitel, odborník, podávající učivo co nejvíce srozumitelnou formou. Byl samozřejmě přísný a zároveň spravedlivý, což potvrzují mnozí jeho žáci a to i ti, kteří měli s prospěchem v jeho zajisté obtížných předmětech problémy.
Byl pověstný svým smyslem pro pořádek a precizní práci a tyto vlastnosti vyžadoval i od svých žáků. Získal si tím respekt, obdiv i uznání nejen u nich, nýbrž i u svých kolegů a spolupracovníků.
Josef Čáp byl učitelem tělem i duší a to i přes hendikep nedoslýchavosti významně mu komplikující práci. Po dosažení důchodového věku ještě 4 roky přesluhoval - nemohl se se svým oblíbeným povoláním snadno rozloučit. Ne snad proto, že by se v důchodu mohl nudit. Byl manuálně zručný, pracovitý, staral se o provoz rodinného domu, o zahradu, chatu na břehu Lužnice, pomáhal rodinám svých dcer při rekonstrukcích jejich domů. Jeho největším koníčkem, jemuž věnoval hodně času, bylo včelaření.
Všem těmto jeho aktivitám učinila před deseti lety náhlou přítrž mozková příhoda, která ho prakticky natrvalo upoutala na lůžko.
Josef Čáp vždy jednal přímo, čestně, byl spravedlivý, měl vytříbený smysl pro humor, nechyběl mu smysl chápat problémy druhých. Byl vzorem v pracovní morálce a znám skromným způsobem života. A hlavně - na jeho rady a doporučení se vždy dalo stoprocentně spolehnout.Loučím se s kolegou Josefem Čápem s hlubokým uznáním jeho práce, s hlubokým uznáním jeho vztahu k lidem, jeho skromnosti a odpovědnosti. Ztratili jsme přítele, kolegu a učitele, na něhož nelze zapomenout.
Vzdejme čest jeho památce!"
Bechyně 9. 2. 2016, Ing. Ladislav Sviták
Rodák z Nemanic u Českých Budějovic. Vyučil se v hrnčířské dílně bratří Štěpánků v Hrdějovicích a v keramické továrně Keras v Bechyni. V roce 1948 absolvoval bechyňskou školu a dále studoval u profesora Eckerta na UMPRUM v Praze. V letech 1953 – 1964 pracoval jako výtvarník v Keramických závodech v Bechyni, kde vytvářel modely figurální keramiky.
V letech 1964 – 1985 pracoval na keramické škole v Bechyni jako učitel kreslení a modelování, od roku 1967 zastával funkci ředitele školy. V roce 1985 byl jmenován profesorem pro keramiku a porcelán na VŠUP v Praze, kde působil do roku 1990.
Byl jedním ze zakládajících členů mezinárodních keramických sympozií v Bechyni (účastník v letech 1966 – 1971). Pracoval také jako sekretář nadace Mezinárodního sympozia keramiky v Bechyni, v roce 1972 byl přijat za řádného člena Mezinárodní keramické akademie v Ženevě. Mnohokrát vystavoval doma i v zahraničí, zabýval se také využitím keramiky v architektuře (plastiky, fontány, dekorativní stěny).
(Zdroj: Sklář a keramik 99, číslo 7 – 8/1999, str. 233, J. D.)
Narodil se v roce 1944, školu absolvoval v roce 1963. Po vojně složil zkoušky na AVU a začal studovat sochařinu u docenta Jiřího Bradáčka, kamenosochařské řemeslné postupy si osvojoval v dílně Josefa Špačka. Od roku 1971 soustavně spolupracoval s Jindřichem Wielgusem, který jako vyučený řezbář nechával realizovat své sochy v kameni, ale často také ve dřevě. V roce 1980 získal možnost pobývat na Akademii di belle arti v Perugii u profesora Bruna Orfeiho, což mělo pro jeho tvorbu zásadní význam a vytvořil řadu svých stěžejních děl.
Ladislav Janouch je účastníkem četných sochařských sympozií, realizoval řadu veřejných zakázek (např. socha tenisty na pražské Štvanici aj.). Jeho dílo je živé, Ladislav Janouch je aktivní i v současné době.
Ze vzpomínek Ladislava Janoucha:
"...První ročník v Bechyni měl své zvláštní kouzlo. Bylo to mnoho nových dojmů najednou. Trochu strach, trochu napětí a hlavně atmosféra, která díky studentům na škole panovala. Bydleli jsme na internátu ve vile Slávii, odděleni od starších ročníků, ubytovaných v bývalém penzionu Elektra, a od děvčat bydlících v bývalém klášteře. Celé to spojovala společná zahrada s nádherným výhledem na Lužnici, na bechyňský most a na Zářečí. Z romantického opojení jsme bývali vytrhováni staršími ročníky. Dnes by se pravděpodobně řeklo, že to byla šikana, ale my jsme to brali jako hru, do které patříme a ve které samozřejmě jako starší budeme pokračovat také. Silně ovlivněni čtvrťáky z osady Zlatý klíč, především Miky Ryvolou, založili jsme rovněž osadu. Z našeho ročníku v ní byl Karel Brom, Pepa Havlíček a já.
Nechápu, jakým způsobem se nám podařilo k této činnosti získat nejhezčí děvčata z ročníku druhého (Zdenu Bustovou, Alenu Lorencovou či Evu Bočkovou). Přiznávám, že je mi to záhadou dodnes. Pravděpodobně to bylo kouzlo oněch dvou zmíněných mladíků. Chodili jsme do přírody v okolí Bechyně (do Židovy strouhy, ke Smutnému potoku a jinam). Naše osada neměla dlouhé trvání. Rozpadla se vyloučením Karla Broma ze školy."
Z učitelů si nejvíce váží doktora Staška:
"...Doktorova vitalita a paměť byly vždy fenomenální. Několika generacím studentů dokázal i po mnoha letech, když někoho z nich potkal, říci jeho jméno, bydliště a datum narození. Stašek prostě byl jakýsi otec všech keramiků."
(Zdroj: Zoubek Václav: Sochař Ladislav Janouch, Rabasova galerie Rakovník, 2002)
VITÁLNÍ SEDMDESÁTNÍK NEODPOČÍVÁ
To, že se bude věnovat umělecké profesi, věděl modřanský rodák a patriot Ladislav Janouch vlastně již odmala. Výtvarné umění ho podvědomě přitahovalo, a tak studium na střední keramické škole v Bechyni (1959 - 1963) bylo logickou volbou. Po vojně v roce 1967 byl na druhý pokus přijat na Akademii výtvarných umění. Po přípravce vstoupil do nové sochařské školy docenta Jiřího Bradáčka. Akademický sochař Ladislav Janouch vystavuje samostatně a od roku 1973 se účastní řady kolektivních výstav doma i v zahraničí. Stejně tak je svými pracemi zastoupen v mnoha soukromých sbírkách po celém světě. 14. června 2014 se v plné tvůrčí síle dožívá sedmdesáti let. K jeho význačnému životnímu jubileu mu gratulujeme.
Vynikající český sochař dostal nabídky letos vystavovat v Rakovníku (Rabasova galerie) - od 17. dubna do 18. května, v Praze (Galerie ABF na Václavském náměstí 31) - od 29. dubna do 30. května a na Hluboké (Galerie Knížecí dvůr) - od 13. září do 3. října. „A teď jsem domluvil s ředitelem SUPŠ v Bechyni Jiřím Novotným malou výstavu v rámci 130 let školy. Jsem rád, že se tam mohu prezentovat. Bechyňská škola, kterou jsem vystudoval, letos slaví 130 let od svého založení a já mám také výročí,“ s úsměvem říká vitální jubilant. „Přestože jsem klasický sochař, který dělá s kamenem, dřevem a bronzem, do Rakovníku jsem mimořádně připravil keramické práce. Z celého tvůrčího období jsem převedl do keramiky asi dvacet soch, které jsem tam vystavil. Obě výstavy jsou taková moje pocta bechyňské škole. Pražská výstava je zaměřená hlavně na kámen a na Hluboké představím průřez svojí tvorbou. Takže každá expozice má svůj specifický charakter.“
Co pro vás osobně bechyňské působení znamenalo?
Byla to nejúžasnější léta mého mládí. Bechyně sama o sobě je krásné městečko vysoko nad Lužnicí. Holky byly ubytované přímo v klášteře, kluci v hotelu Elektra a mezi tím byla klášterní zahrada. Setkávali jsme se v zahradním altánku a hráli na kytary a zpívali. Bylo to kouzelné období. Genius loci Bechyně na nás zapůsobil fantasticky.
Navíc na tamní vyhlášené škole studovala řada zajímavých lidí. Můžete zavzpomínat na některé spolužáky?
Mě třeba na kytaru učil Miki Ryvola, známý trampský skladatel a hudebník, který byl ve čtvrtáku, zatímco my jsme byli v prváku. Nemohu opomenout ani Karla Kryla, který byl o rok výš. S Karlem jsme záhy navázali přátelský vztah. Oba jsme rádi sportovali, přesto, že on byl poměrně malý, hrál velmi dobře basketbal a volejbal. Karel se mi svěřil, že jeho táta měl tiskárnu a tiskl pro význačného prvorepublikového nakladatele a filozofa Josefa Floriána. Shodou okolností pro tohoto nakladatele můj otec překládal polské básníky. Porozuměli jsme si, Karel mi důvěřoval a dával mi číst svoje básně. To byly texty jeho pozdějších písní. Byla to sice výtvarná škola, ale bylo zajímavé, že všichni jsme tam nějak tíhli k hudbě, poslouchali jsme Radio Luxembourg, lidově zvané Laxík. Toužil jsem založit kytarovou skupinu, takže jsem později učil mladší kluky na kytaru. Nakonec se to podařilo a dokonce v roce 1961 jsme v Pikovicích vyhráli - byla to taková první Porta, jmenovalo se to Zpívající Pikovice. Dokonce jsme vystupovali i v Modřanech. Tenkrát mi nabídl jeden člověk, jestli bychom nechtěli hrát v Semaforu, kde hledali skupinu mladých lidí. To se později podařilo spolužáku Viktoru Sodomovi. Jenže já to odmítl, protože jsem chtěl studovat sochařinu. Už od třeťáku jsem přestal hrát na kytaru a soustředil jsem se na svoji budoucí profesi. Jenže jsem se napoprvé na vysokou školu nedostal. Tenkrát to bylo běžné. Zájem byl velký a jenom dvě školy - UMPRUM a Akadenie. To nebylo jako dnes, kdy pomalu v každém krajském městě je vysoká škola, která produkuje výtvarníky.
Proč jste nakonec opustil keramiku a začal se věnovat hlavně sochařině?
Od keramiky jsem k sochařině utekl proto, že keramika má přeci jen blíž k dekoraci. No a mně více vyhovovala práce v tvrdých materiálech, jakými jsou kámen a dřevo.
Často pořádáte společné výstavy. Jak se vám spolupracuje s dalšími kumštýři?
Rád pořádám výstavy s malíři, protože pro sochaře se to velmi dobře doplňuje. Třeba s Josefem Velčovským jsme uspořádali již sedm výstav. Konvenujeme si, každý máme svoji vlastní tvorbu, vysloveně se neovlivňujeme. Ale jaksi to ladí dohromady. Totéž platí i o Aleši Knotkovi, s nímž právě vystavuji v centru Prahy. Vždycky, když se to nainstaluje, tvoří to kompaktní celek. Aleš má oblíbené pastelové barvy a zvláštní filozofii, kterou do svých obrazů ukládá. Pepa je zase poetický surrealista s erotickými náměty. A výjimečný fotograf Ivan Král zase úžasně ztvárnil Prahu a Šumavu, kterou dokáže barevně zvýraznit. Právě s ním budu mít výstavu na Hluboké. No a s Pepou Velčovským plánujeme společnou akci příští rok na Chodovské tvrzi, kdy on pro změnu bude mít 70 let.
Jaroslav Kňap (rozhovor s L. Janouchem pro noviny MČ Praha 12, květen 2014)







